Jako člověk z počítače jsem si uvědomil, že zbývající prach je exponenciální problém. Toto poznání by bylo pro matematika špatné: Znamená to, že ke skutečné čistotě lze přistupovat, nikdy ji dosáhnout jen nikdy. Bohužel, jsem inženýr a pro mě je exponenciální úpadek velmi dobrá zpráva. Znamená to, že s trochou vytrvalosti mohu hodně snížit částku; a kde má matematik pouze nekonečnou bezvýraznou podlahu, mám Djechlinův koberec, který se postará o chyby zaokrouhlování.
Základní pozorování bylo, že i na konci „lopaty do prachu“ -pan-process ", každé zametání dělá přesune určitou část prachu do prachové vany, což je samozřejmě důvodem exponenciálního zmenšení.
Jako inženýr I ' jsem povinen propojit praxi a matematiku. Z praktického hlediska lze odstraněnou frakci zvýšit:
- Posunutím prachové vany vždy o palec nebo dva dozadu, abyste odhalili veškerý prach, který se předtím dostal pod rty, a aby se prach dostal prostor pro „vyskočení“ trochu do pánve;
- naklonění pánve trochu dopředu, aby se gumový ret lépe zasunul proti podlaze a ponechal menší mezeru pro vstup prachu;
- zametání pohybem „nahoru“ a válcování ručního kartáče kolem jeho osy rukojeti.
Tímto způsobem zametám půl tuctu nebo tucetkrát v rychlém sledu, každý čas trochu posunul pánev zpět, pokaždé zachytil další zlomek zbývajícího prachu. Operace trvá jen několik sekund a potřebuje možná jednu nebo dvě stopy prostoru. Protože moje podlaha není bezvýznamná, mohu využít švy a mezery tam, kde jsou k dispozici.
Po matematické stránce inženýrství můžeme odhadnout zbývající množství prachu po n zametání: I když každý zametání odstraní pouze 20% prachu, tj. zbude 80% prachu, pak každé tři zametání sníží polovinu zbývajícího prachu; 12 zatáček to exponenciálně sníží na 0,8 ^ 12 = 0,06 nebo 6%. To je často dost dobré na to, aby bylo možné přejít na djechlinovu strategii ;-).